Drsnou karikaturou toho, co reflektují mozky dnešních hlásných trub, je třeba příklad bojovného juvenilního bloggera a příznivce Karla Schwarzenberga Procházky, podle kterého v naší zemi schvalují „činnost ruského prezidenta Vladimíra Putina lidé, kteří zaslouží opovržení: komunisté, Klaus-Hájkovci, protiamerická fronta, NWO fanclub a další podivně myslící tvorové, jejímž výplodům asi není třeba věnovat příliš pozornosti“. Procházka dospěl až k přesvědčení, že „nejsilnější zastánce má putinovské Rusko u lidí poměrně inteligentních, kteří sice nesouhlasí s jeho činy na Ukrajině, přesto však odmítají jakákoliv opatření, neboť se obávají o HDP“. Mladík prostě v několika větách nakydá na spoluobčany, zastávající jiný než jeho vlastní názor, takové nehoráznosti a nesmysly, že dokáže duševně pohnout téměř každým a přitáhne k politickým úvahám i jinak úplné ignoranty.
Již více let, řekněme dvě generace, žijeme ve světě, který se překotně vyvíjí díky převratnému pokroku v technologiích, ve světě, který k sobě dosud zcela nevídaným způsobem v dobrém i zlém přibližuje, propojuje a mixuje civilizační prvky světových kultur. Ten proces je nesmírně rychlý. Kdyby dnes žil nacisty popravený komunistický novinář a spisovatel Julius Fučík, pak by se tentokrát svým „... kde zítra znamená včera“ trefil do charakteru doby naprosto přesně.
Prudký rozvoj technologií a proces globalizace „svižně“ ovlivňují životy prakticky všech obyvatel planety. Mění se úplně všechno, změny jsou ve svých důsledcích často překvapivé, vyžadující zvýšenou schopnost adaptability na nové a nové podmínky. Nelze se divit, že se lidský druh potýká s touto „revoluční“ situací s jistými obtížemi. Mladá generace je jí plně „obsazena“, nicméně geneticky, natož vzděláním a zvládáním nároků na komplexitu myšlení a jednání nepřipravena. Střední generace se drží zvyklostí získaných v mládí, kdy rychlík opustil stanici a většině pasažérů prakticky ujel a staří spoluobčané, až na guinessovsky vzácné výjimky, už jen z převeliké dálky mávají. Ocitli jsme se všichni ve světě, který jsme si sice sami připravili, ale ve kterém se nevyznáme. To vede nejen k pocitu či dojmu, ale bohužel i k realitě, v níž se daří chaosu, chybám, kolizím představivosti, frakturám logiky, erupcím hlouposti, fackování základních lidských potřeb a hodnot, kolapsům statistik a nepředpokládáným předpokladům něčeho, co tušíme, ale ještě nevíme, co to vlastně bude.
Vařící kotel. Kompostér plodů a zmetků lidských nápadů a činností. Nedivme se tedy, že se nám tu pak náhle zjeví i sekernicky neonacistický blogger Procházka a všechny jeho klony až po romanticky proamerického žurnalistu Šafra... stalinsky gulagovského žurnalistu jsem neobjevil , ale jistě by se nějaký takový také našel. Nedivme se tedy ani tomu, že obstarožně zatížení politici nemohou a neumějí dělat nic jiného, než mrtvé či impotentní natvrdlé brouky, v tom lepším případě poťouchlé nebo přemoudřelé Pytlíky.
Není problém vysypat jako z rukávu desítky úžasných špičkových technických a technologických objevů, které vstoupily nebo vstupují do našich životů. Ale jmenujte mi skutečně kvalitního, dostatečně vzdělaného, moudrého, tvořivého, lidského, poctivého a pracovitého politika.
Žádný vás nenapadá? Tak to je ten velký problém dnešní doby.