Co se tu děje a o co jde [I]

Infantilita světa západní politiky a západních médií, která se tak zřetelně odráží i na české scéně, nebere konce.  Nejlépe to snad lze vyjádřit populárním slovem „šok“ - slovo „překvapení“ je pro tento jev už velmi slabý výraz. Poněkud šířeji uvažující lidé jsou se svým rozumovým „luxusem“ zatlačeni za ohradu oficiální propagandy, kde se se svými názory potulují jako s nepotřebným směšným „exotickým“ haraburdím.

Drsnou karikaturou toho, co reflektují mozky dnešních hlásných trub, je třeba příklad bojovného juvenilního bloggera a příznivce Karla Schwarzenberga Procházky, podle kterého v naší zemi schvalují „činnost ruského prezidenta Vladimíra Putina lidé, kteří zaslouží opovržení: komunisté, Klaus-Hájkovci, protiamerická fronta, NWO fanclub a další podivně myslící tvorové, jejímž výplodům asi není třeba věnovat příliš pozornosti“. Procházka dospěl až k přesvědčení, že „nejsilnější zastánce má putinovské Rusko u lidí poměrně inteligentních, kteří sice nesouhlasí s jeho činy na Ukrajině, přesto však odmítají jakákoliv opatření, neboť se obávají o HDP“. Mladík prostě v několika větách nakydá na spoluobčany, zastávající jiný než jeho vlastní názor, takové nehoráznosti a nesmysly, že dokáže duševně pohnout téměř každým a přitáhne k politickým úvahám i jinak úplné ignoranty.

Již více let, řekněme dvě generace, žijeme ve světě, který se překotně vyvíjí díky převratnému pokroku v technologiích, ve světě, který k sobě dosud zcela nevídaným způsobem v dobrém i zlém přibližuje, propojuje a mixuje civilizační prvky světových kultur. Ten proces je nesmírně rychlý. Kdyby dnes žil nacisty popravený komunistický novinář a spisovatel Julius Fučík, pak by se tentokrát svým „… kde zítra znamená včera“ trefil do charakteru doby naprosto přesně.

Prudký rozvoj technologií a proces globalizace „svižně“ ovlivňují životy prakticky všech obyvatel planety. Mění se úplně všechno, změny jsou ve svých důsledcích často překvapivé, vyžadující zvýšenou schopnost adaptability na nové a nové podmínky. Nelze se divit, že se lidský druh potýká s touto „revoluční“ situací s jistými obtížemi. Mladá generace je jí plně „obsazena“, nicméně geneticky, natož vzděláním a zvládáním nároků na komplexitu myšlení a jednání nepřipravena. Střední generace se drží zvyklostí získaných v mládí, kdy rychlík opustil stanici a většině pasažérů prakticky ujel a staří spoluobčané, až na guinessovsky vzácné výjimky, už jen z převeliké dálky mávají. Ocitli jsme se všichni ve světě, který jsme si sice sami připravili, ale ve kterém se nevyznáme. To vede nejen k pocitu či dojmu, ale bohužel i k realitě, v níž se daří chaosu, chybám, kolizím představivosti, frakturám logiky, erupcím hlouposti, fackování základních lidských potřeb a hodnot, kolapsům statistik a nepředpokládáným předpokladům něčeho, co tušíme, ale ještě nevíme, co to vlastně bude.

Vařící kotel. Kompostér plodů a zmetků lidských nápadů a činností. Nedivme se tedy, že se nám tu pak náhle zjeví i sekernicky neonacistický blogger Procházka a všechny jeho klony až po romanticky proamerického žurnalistu Šafra… stalinsky gulagovského žurnalistu jsem neobjevil , ale jistě by se nějaký takový také našel. Nedivme se tedy ani tomu, že obstarožně zatížení politici nemohou a neumějí dělat nic jiného, než mrtvé či impotentní natvrdlé brouky, v tom lepším případě poťouchlé  nebo přemoudřelé Pytlíky.

Není problém vysypat jako z rukávu desítky úžasných špičkových technických a technologických objevů, které vstoupily nebo vstupují do našich životů. Ale jmenujte mi skutečně kvalitního, dostatečně vzdělaného, moudrého, tvořivého, lidského, poctivého a pracovitého politika.

Žádný vás nenapadá? Tak to je ten velký problém dnešní doby.