Hitler žije a těší se dobrému zdraví

Podporují USA prostřednictvím svého State departementu jakýkoli druh hitlerismu ve snaze přivést protiruské nálady ve Východní Evropě k takové dokonalosti, že je nelze podrobit téměř žádné kritice?

Upřímně řečeno, v prosinci loňského roku bylo znepokojující vidět republikánského senátora Johna McCaina (Arizona), jak se objímá s vůdcem ukrajinské krajně pravicové, antisemitské a pro-fašistické strany Svoboda.  Stejně tak znepokojující bylo, když jsme se dozvěděli, že pro převzetí moci v únoru 2014 poskytly hnutí na Majdanu své „svaly“neonacistické oddíly - jedním z mála velkých západních zdrojů, který to napsal takto otevřeně, byly BBC Newsnight.

Nejvíce znepokojivé bylo, když západní mainstreamová média vystavěla proti kritickým zmínkám o účasti krajní pravice v událostech na Ukrajině zeď, popravdě antisovětské velikosti, a New York Timesy si z takových zmínek na svých diskusních stránkách tropily posměch.

V květnu 2014 bylo zase "k popukání", když Timesy, na ideový popud ministerstva zahraničí USA, zveřejnily sestřih z projevu kandidátky na prezidentský úřad Tymošenkové, která plameně chválila „spravedlivou a otevřenou demokracii, která je největším americkým darem celému světu“ a pak citovala Churchilla z jeho dopisu Rooseveltovi " Dejte nám nástroje a my už tu práci dokončíme".

Takto mluvila ta krajně pravicová politička. Politička, která krátce před tím pronesla genocidní úvahy o osudu milionů rusky mluvících občanů své země, a která byla během svého působení ve funkci premiérky oddána památce válečného fašistického vůdce Stepana Bandery, jehož organizace zlikvidovaly desetitisíce (mnoho historiků mluví o stovkách tisíců) polských a židovských civilistů za účelem arizace a vybudování etnicky čistého státu podle nacistického modelu.

 „Osvěžením“ pak bylo, když jsme se, někdy před týdnem, dočetli v sobotních Timesech v kratičké poznámce na konci jednoho dlouhého článku, že „Bojovníci z jakési jednotky Azov vztyčili v dobitém městečku Marinka vlajku se symbolem, připomínajícím svastiku“.  Londýnský pravostředový Daily Telegraph ale dva dny na to přišel s klasickým článkem nazvaným „Neonacistická brigáda se střetla s pro-ruskými separatisty“, ve které uvádí, jak ukrajinská vláda využívá neonacistické oddíly pro nehorší „práci“, z níž by „celé Evropě běhal mráz po zádech“.

Jde o samou podstatu toho, co je vlastně předkládáno tolika západním, a především americkým čtenářům. Putinovo autoritářství, ohýbání demokracie a revanšismus  - nic z toho příčinou ukrajinského hlavolamu není (i když se to samozřejmě mediálně využívá).  Na Ukrajině totiž existuje mezi nacionalisty na západě a rusky mluvícím obyvatelstvem na východě hluboká propast.

Každý, kdo po Ukrajině cestoval, vám řekne, že etničtí Rusové na východě, ale i všude jinde, kde na ně v zemi narazíte, by mnohem raději žili v rámci společenství typu Evropské unie, nežli v zemi ruského typu. V čem je tedy problém? Oni prostě nechtějí žít v zemi, v níž vládne ultranacionalismus,  a  která je, v duchu hitlerovské árijské doktríny z roku 1930, nenávistně protiruská. Ano, doktrína etnicky a jazykově „očistného“ ukrainismu je tím pravým důvodem, proč je pro ukrajinské etnické Rusy ruský model státnosti mnohem přijatelnější.

Protirasistické hodnoty, včetně principů úspěšného válečného protihitlerovského  anglo-americko-sovětského spojenectví a pohrdání režimy založenými na modelech rasistické čistoty, jsou dnes ve skutečnosti hodnotami americkými.  Nicméně v diskuzích, které se nyní, v době „2. studené války“ vedou, ale nikde podobné spojení západních hodnot s východem nenajdete.

Mimochodem, mnohé západní zprávy, které se vysmívají putinovskému tisku za označování ukrajinských nacionalistů slovem „fašisté“ netuší, že lidé v Rusku mají na mysli nejenom zločince se svastikou na vlajkách a uniformách, ale i společenskou elitu, která má v úctě takové lidi jako Banderu a další mýtické "bojovníky za svobodu" z časů světové války, ty, kteří jsou dnes uctíváni státem v názvech ulic, sochách, muzeích atd.

Jistě, neznamená to, že spojenci USA z řad ukrajinských nacionalistů jsou profašističtí. Nejsou. Nicméně tu jsou dvě palčivé otázky jdoucí nad rámec Ukrajiny a týkající se všech „protiruských“ států ve východní Evropě, zejména nových členských států NATO a EU.

První z nich je neformální tolerance neonacistickým elementům, symbolismu a ideologii jako součást jakéhokoli druhu údajně centristického proudu. V Lotyšsku a Estonsku vidíme tichou (nebo ani ne tak tichou) státní podporu vyznamenáním zemských divizí "Waffen SS".  V Litvě to zase lze demonstrovat státem sponzorovaným Památníkem Litevské fronty aktivistů (LAF), tedy vrahů, kteří rozpoutali holocaust na židovské sousedy ještě dříve, než se v zemi objevili první němečtí vojáci.

Ale je tu ještě další problém, který je mnohem hlubší, a nemá nic společného s těmito spíše okázalými způsoby uctívání nacismu. Jde o otázku historie.

„Živá“ historie

Zatímco druhá světová válka je již pro Západ skutečně "historií", ve východní Evropě je dnes do značné míry současností. Ze státních pokladen, zejména ve všech třech pobaltských zemích - v Litvě, Lotyšsku a Estonsku, ale občas také v Chorvatsku, Rumunsku a jinde, byly uvolněny značné finanční prostředky do jakési revize holocaustu s cílem zakrýt spolupráci domácích nacionalistů s Hitlerem a převrátit roli Sovětského Svazu tak, aby tato země sama vypadala jako "pravý Hitler".

To, co se označuje jako „Dvojitá genocida“, předpokládá absolutní teoretickou rovnost mezi nacistickými a sovětskými zločiny. Termín je použit v „Pražské deklaraci (Svědomí Evropy a komunismus)" z roku 2008, podepsané mimo jiné Havlem, Štětinou, Mejstříkem a dalšími, o které většina Američanů nikdy neslyšela, nicméně rovnítko mezi nacistickými a sovětskými zločiny je v ní položeno celkem pětkrát. Ještě méně lidé v USA vědí, že jedním z požadavků „deklarace“ je zavést jednotné oslavy a společné dny vzpomínek na oběti nacistických i sovětských zločinů.

Záměr nacionalistických elit ve východní Evropě postavit národní mýty nikoli na velkých umělcích, básnících, myslitelích a skutečných bojovnících za svobodu, ale až příliš často na nacistických kolaborantech, současně znamená, že oslavovanými se v těchto zemích stávají „antisovětští vlastenci“.

Jistě, všichni, kdo ve východní Evropě s Hitlerem spolupracovali, byli „antisovětští“.  Ale pravdou je, že Sovětský svaz byl jedinou silou, která se Hitlerovi postavila na odpor a zatlačila, za cenu obrovských obětí všech sovětských národů, nacistické armády zpět do Německa. Bez toho by nebyl žádný Den „D“, ani by nedošlo k otevření západní fronty.

Ať už je to v Maďarsku uctívaný hrdina Miklós Horthy, vedoucí představitelé chorvatských hitlerovských Ustašovců, nacistické divize „Waffen SS“ v Lotyšsku a Estonsku nebo ukrajinský Bandera a jeho OUN-B, UPA a Waffen SS, ve všech připadech jde o hrubé urážky západních hodnot. Na členství v NATO v EU nebo v NATO/EU zde aspirují státy, financující zkreslování historie, hrůz holocaustu a budování společností, obdivujících nejhorší rasisty v lidských dějinách.

Zjednodušíme-li tento stav, pak nutně docházíme k závěru, že občané menšin, kteří byli zmasakrováni nebo jejichž zmasakrování bylo podporováno, nebyli vlastně hodni své další existence. Přitom všechny tyto východoevropské země mají své skutečné hrdiny, kteří v nejtemnějším období jejich historie stáli na správné straně a riskovali, aby zachránili svého souseda před vlastními nacistickými kolaboranty.

Nejvyšší nízkost

Trend obdivu k hitlerovským posluhovačům dosáhl absolutního  vrcholu v roce 2012, kdy litevská vláda zaplatila repatriaci tělesných pozůstatků Juozase Ambrazevičiuse Brazaitise - loutkového premiéra (1941), který osobně podepsal první dokumenty potvrzující nacistické příkazy k likvidaci židovských obyvatel  Kaunasu: deportaci do koncentračních táborů (v podstatě rozsudek smrti) nebo umístění v ghettu. Brazaitisovy ostatky se tak tedy přemístily ze státu Connecticut v USA zpět do „nezapomínající a vděčné“ rodné Litvy.

Namísto zdvořilých protestů pomohla americká ambasáda ve Vilniusu zakrýt událost sympoziem o válce a holocaustu, aniž by se byť jen v kuloárech mluvilo o tom, že ukládání ostatků litevského nacisty běží jako na drátku.

Podle některých kruhů na ministerstvu zahraničí USA se Obamova administrativa, otřesená kritikou dlouhotrvající anti-neokonzervativní opatrnosti v Iráku a Sýrii, a nešťastná kvůli Libyi, nyní snaží ukázat svou muskulaturu na „případu“ Ukrajina. Ta snaha je očividná a skupina vedená Robertem Kaganem a jeho manželkou Victorií Nuland se snaží, jako snad ještě nikdy před tím.

Ano, právě tahle paní Nuland byla přistižena při rozhovoru s americkým velvyslancem, který jí pro Ukrajinu doporučoval klidné, demokratické změny, když prohlásila: „Seru na EU.“  Nuland se aktivně zúčastnila rozhodování o tom, který s ukrajinských politiků bude předsedou vlády v zemi s nejhorší neokonzervativní tradicí, a rozhodovala o tom, kdo další bude na řadě po předem naplánované změně režimu.

Pro Ukrajinu je řešením dojednání takového postupu, který zajistí nezávislost a svobodný vstup do EU. Řešením není vstup Ukrajiny do NATO – ten znamená obrovské ponížení Ruska a kontakt aliance s hranicemi hned několika dalších států.

Jakékoliv řešení, které má být životaschopné, musí brát do úvahy fakt, že Ukrajina je hluboce rozdělenou zemí, a to bez ohledu na Putinovo vměšování či nevměšování.  Je nutné brát do úvahy mnoho milionů rusky mluvících etnických Rusů, kteří odmítají rasový šovinismus současné, ale i jakékoli příští vlády, a kteří mají velmi odlišné představy o dějinách dvacátého století.

Taková je tedy pravá cesta kupředu.  "2. studená válka", což je termín vzbuzující představu, že na Západě jsou jen alabastroví andělé a na Východě samí zákeřní démoni, je prostě nesmysl.  Představa, podle níž je americká velikost závislá na nekonečných zahraničních vojenských konfliktech a změnách režimů, vyvolávajících nepředvídatelné a nekontrolovatelné cykly, je, prostě, ale rozhodně řečeno, neokonzervativním nesmyslem.

Amerika sdílí s Ruskem nádherné dědictví společného vítězného boje a zničení Hitlerovy říše. Toto dědictví je výzvou k posilování a prohlubování vzájemného porozumění. Proč by tedy mělo být pohřbeno pod hromadou shnilých plodů posedlé snahy východoevropských nacionalistických elit o revizi holocaustu a uctívání zločinců proti lidskosti?

_________________________________________________________________________________

Zdroj: Dovid Katz